✍ Scribed by Doyle, Adrian
No coin nor oath required. For personal study only.
Kreatura trůnila za mohutným psacím stolem. Tiše hovořila do telefonu. V hlase se jí zachvívala nervozita a hluboké obavy. Oči se jí tmavě blýskaly. „Hora je mrtev. Všechno padlo. A naši pánové teď vyčkávají a doufají, že Landru odstraní pohromu.“ „Jak k tomu můžeme přispět?“ zeptal s hlas na druhé straně vedení. „Pozemek se nikdy nikomu nepodařilo prozkoumat. Všichni, kdo se tam dostali, zmizeli…“ „To souhlasí. Ale musíme zjistit, co se tam děje,“ dodala první kreatura. A s povzdechem dodala: „Postarám se o to…“ Když se starosta Sydney odmlčel, policejní šéf Codd položil sluchátko. Zase taková noc…
📜 SIMILAR VOLUMES
Pohyb v městské kanalizaci byl sotva patrný. Pomalé plížení podél odpadního kanálu, jehož šumění se podobalo astmatickému dechu obra, nedoprovázel téměř žádný zvuk. Pod ulicemi, náměstími i budovami Sydney bujela síť chodeb jako duté kořeny monstrózního stromu. Chlad a vlhkost, rozklad a hniloba vel
Sluneční svit neušetřil nic. Bylo to to nejhorší pondělí za uply¬nulých tisíc let. Den, který se raději neměl vůbec objevit v kalendářích. Policejní detektiv Jeff Warner byl vždycky proti pověrám. Stál pevně oběma nohama na zemi, dokud… ano, dokud se jeho jednoduchý, vypočitatelný obraz světa nezhro
Llandrinwyth, léta Páně 1728 Sžíravé světlo pohltilo vše: Znesvěcený kostel. Vesnici. Lidi. A krysy. Krysy to postihlo nejdřív. Neboť byly jen pomíjivým přeludem oné strašlivé vražedné nádoby, stojící přímo uprostřed oltáře. Llandrinwyth bude vymazán ze všech budoucích map, avšak dokonce i ta, která
Všude byla krev. Tekla ze stěn. Kanula z vysokých stropů, zdobených štukaturou. A v hustém proudu se valila po těžkých brokátových kobercích. Co jsem to udělala? pomyslila si Lilith Edenová a bezmocně cítila magickou přitažlivost té živoucí vlhkosti. Neviditelné hráze se prolomily. Dům loutek se otř
Její oči byly vlastně stvořeny pro noc. A přece nyní doléhaly ze všech stran do jejího zorného pole temné stíny, které ji ubíjely. Lilith Edenová se zapotácela. Nohy jí vypovídaly službu, hlavu měla v jediném ohni. Bolest! Vše pohlcující, vše ovládající. Posledním zbytkem vědomí vytušila, že to nejs
Noční služba. Tuto dobu Venkatarama Sastri milovala. Byla to malá tělnatá zakomplexovaná žena, která svůj vnitřní klid nacházela nejspíš tehdy, když byla sama – nebo zde. Obklopena mrtvými byla sama, aniž by se musela cítit osamělá. Na deset hodin byla jediná živá bytost v této části budovy. Prostá