✍ Scribed by Doyle, Adrian
No coin nor oath required. For personal study only.
Její oči byly vlastně stvořeny pro noc. A přece nyní doléhaly ze všech stran do jejího zorného pole temné stíny, které ji ubíjely. Lilith Edenová se zapotácela. Nohy jí vypovídaly službu, hlavu měla v jediném ohni. Bolest! Vše pohlcující, vše ovládající. Posledním zbytkem vědomí vytušila, že to nejsou bolesti jen její. Že je to agónie symbiontu. Feyn mu způsobil těžká poranění; rány, ze kterých se snad už nikdy nevylíže. To byla její poslední myšlenka, než se kolem ní setmělo úplně. Rychlé kroky a vzrušené hlasy, které se k ní přibližovaly, už nevnímala
📜 SIMILAR VOLUMES
Sluneční svit neušetřil nic. Bylo to to nejhorší pondělí za uply¬nulých tisíc let. Den, který se raději neměl vůbec objevit v kalendářích. Policejní detektiv Jeff Warner byl vždycky proti pověrám. Stál pevně oběma nohama na zemi, dokud… ano, dokud se jeho jednoduchý, vypočitatelný obraz světa nezhro
Llandrinwyth, léta Páně 1728 Sžíravé světlo pohltilo vše: Znesvěcený kostel. Vesnici. Lidi. A krysy. Krysy to postihlo nejdřív. Neboť byly jen pomíjivým přeludem oné strašlivé vražedné nádoby, stojící přímo uprostřed oltáře. Llandrinwyth bude vymazán ze všech budoucích map, avšak dokonce i ta, která
Všude byla krev. Tekla ze stěn. Kanula z vysokých stropů, zdobených štukaturou. A v hustém proudu se valila po těžkých brokátových kobercích. Co jsem to udělala? pomyslila si Lilith Edenová a bezmocně cítila magickou přitažlivost té živoucí vlhkosti. Neviditelné hráze se prolomily. Dům loutek se otř
Noční služba. Tuto dobu Venkatarama Sastri milovala. Byla to malá tělnatá zakomplexovaná žena, která svůj vnitřní klid nacházela nejspíš tehdy, když byla sama – nebo zde. Obklopena mrtvými byla sama, aniž by se musela cítit osamělá. Na deset hodin byla jediná živá bytost v této části budovy. Prostá
Krajina se podobala obrovskému hřbitovu. Větrné víry honily suché větve po rudé rozpraskané půdě. Kopce, podobné náhrobkům, skýtaly přímo na Zemi obraz cizí planety. V těch kopcích však hučel a tikal život, jenž se zdál neúnavný a připomínal jediný mozek rozdělený na miliardy částeček. V této bizarn
V nitru Leroye Harpse to vřelo vášní. Upíral pohled na krásku v otrhaných šatech. Jako znalci mu netrvalo ani vteřinu, aby si ji velmi pečlivě prohlédl od hlavy k patě. Jeho nějvětší obdiv však platil nepřehlédnutelným oblým tvarům a půvabné nevinné tváři. „Kdybys neexistovala," zamumlal jakoby duch