✍ Scribed by Doyle, Adrian
No coin nor oath required. For personal study only.
Krajina se podobala obrovskému hřbitovu. Větrné víry honily suché větve po rudé rozpraskané půdě. Kopce, podobné náhrobkům, skýtaly přímo na Zemi obraz cizí planety. V těch kopcích však hučel a tikal život, jenž se zdál neúnavný a připomínal jediný mozek rozdělený na miliardy částeček. V této bizarní scenérii se však pohybovaly ještě jiné postavy, o nic méně bizarní, o nic méně cizorodé
📜 SIMILAR VOLUMES
V nitru Leroye Harpse to vřelo vášní. Upíral pohled na krásku v otrhaných šatech. Jako znalci mu netrvalo ani vteřinu, aby si ji velmi pečlivě prohlédl od hlavy k patě. Jeho nějvětší obdiv však platil nepřehlédnutelným oblým tvarům a půvabné nevinné tváři. „Kdybys neexistovala," zamumlal jakoby duch
Rani otevřel oči. Nejdříve se domníval, že ho na nose pošimral měsíční paprsek. Ve střeše bylo děr dost a stříbrný kotouč majestátně visel nad věncem stínů sedmitisícovek. Potom se však opakoval zvuk, který předtím ve svém životě nikdy neslyšel. Chlapec se opatrně narovnal. Předloktí se mu bořila hl
Začalo to léta Páně 1727. Ne v Llandrinwythu, nýbrž na úplně jiném místě a o několik měsíců dříve. Tam se počal odvíjet osud. Loupeží, jaká neznala obdoby: ze sídla strážců kalichu byl ukraden upírský magický Liliový kalich! Zlodějka s jeho pomocí stvořila mnoho temných životů – nejen Creannu, Lilit
Les umíral. Jehličky huonových borovic černaly a pršely na zem jako kapky asfaltu. Kam dopadly, prskaly a syčely, jako by podrost sžírala agresivní kyselina. Vlhká půda se otřásla. Ohlašovaly se další otřesy, silnější a ničivější než všechny předešlé. Borové kmeny – ve skutečnosti odnože jediného st
Mnozí obyvatelé vesnice ještě spali, když Rani vyrazil, aby sesbíral střepiny fémového soudu. Jeho krev byla klíčem ke kamennému obelisku uprostřed vesnice. Šest dalších, stejných obelisků se tyčilo nad ostatními horskými vesnicemi. A v každé vesnici existoval mladý chlapec nebo muž jako Rani. Ta hr
Ta příšerná scéna se Lilith vracela před jejím vnitřním zrakem znovu a znovu: Na venkovské faře předstupuje před zrcadlo a sama sebe vidí s nemilosrdnou jasností: Bledou, půvabnou tvář s vystouplými lícními kostmi, zelené, poněkud sešikmené oči, hřívu hustých černých vlasů… Vzápětí však obraz zmizí